DÍTĚ POTŘEBUJE ZNÁT SVÉ KOŘENY
Velmi kritickým obdobím, které je u mnoha dětí shodné, tedy i v nových rodinách, je hledání vlastního já, tedy i svého původu, své identity. Každý z nás jistě někdy pátral ve své minulosti, chtěl poznat historii své rodiny, dozvědět se o svých předcích, o jejich charakterech, vlastnostech a schopnostech. Klademe si otázky: jaký je náš původ, odkud pocházíme, po kom jsme, ke komu patříme?
Tyto otázky jsou o to důležitější pro děti, které žijí v náhradních rodinách. Budou chtít vědět, kde se narodily, jaké bylo jejich dětství a proč je někdo nechtěl. Nyní to musíte být vy, noví rodiče, kdo jim v pravý čas, vhodnou a citlivou formou objasní záhady minulosti. Měli byste to udělat dříve a být připraveni trpělivě zodpovídat všechny otázky, než se samy začnou ptát. Je pochopitelné, že každé věkové období potřebuje různé přístupy. Proto byste měli zvolit vhodný způsob odpovídající věku a přiměřenou formou hovořit s dítětem o jeho dětství a původu. Tuto historii byste měli vždy stejným způsobem opakovat, seznámit s ní nejbližší osoby a příbuzné, aby nebyli zaskočeni a vždy věděli, co říci dítěti, až samo začne pátrat a přesvědčovat se, zda jste mu řekli pravdu. Nikdy byste však neměli toto sdělení měnit, pouze přidávat další fakta (s ohledem na věk, možnosti a touhu dítěte znát o sobě vše). Snažte se předcházet dopadům nešťastných náhod, někdy i zlého úmyslu okolí. Nezodpovězené, zamlčené a nepravdivé výmluvy mohou pouze uškodit vývoji vašeho dítěte a vašemu vzájemnému vztahu. Může se náhle a zcela vytratit vámi vytvářené zázemí, naděje, důvěra a láska.
Také tuto otázku, kdy a jakým způsobem začít hovořit o původu dítěte, vám pomohou zodpovědět zkušení psychologové, terapeuti nebo sociální pracovnice. Dovolte, abychom použili velice výstižně formulovanou úvahu pana profesora Zdeňka Matějčka, který říká:
„Není hlas krve. Dítě přijímá za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová. Adoptivní rodiče, pěstouni či jiní vychovatelé dítěte v náhradní rodinné péči jsou psychologicky pravými rodiči, jestliže skutečně za své dítě přijímají.“ (Tento úryvek je vybrán z brožury pana profesora „Co řekneme osvojenému dítěti“, Praha 1986.)
